Malá sentimentální chvilka
Poslední týden na Belle-ile jen pršelo. Jakoby i počací vycítilo konec sezony a plakalo nad prázdnotou ostrova.
Opouštěla jsem Krásný ostrov se slzami v očích.
Když jsem poprvé spatřila Krásný ostrov, když se poprvé má noha dotkla půdy, kráčela jsem ve snu. Všechno mi připadalo tak neskutečné, tak neuvěřitelné. Pořádně jsem si neuvědomovala, co vše ostrov nabízí.
Až kolébavé houpání Acadie probudilo mé oči a mou mysl, až vychzející slunce nad útesy Krásného ostrova probudilo mé srdce. Již jsem necítila smutek. Nebyl to přeci konec. Byl to začátek něčeho nového. V tu chvíli jsem se už necítila slabě, ruce se mi přestaly třást a slzy nahradil spokojený úsměv na rtech...
A tak jsem seděla na zádi Acadie a pozorovala vzdalující se ostrov. Písčité pláže rozprostírající se podél skalnatých útesů, bílé domečky Palais, mohutné hradby monumentální citadely...Ještě dlouho jsem obdivovala ostrov, než nadobro zmizel mezi mořem a nebem.
A teď sedím doma, v Česku, a vzpomínám na úžasné obyvatele Belle-ile. Na to, jak ještě Palais spalo, když jsem se naloďovala; na to, jak se se mnou přišli rozloučit lidé, kterým na mě záleží; jak jsme plakali, objímali se a líbali na tvář a ujišťovali se, že se brzy shledáme; na to, jak mě málem nepustili na palubu, protože jsem se nedokázala rozloučit. Vzpomínám na to, jak se ostrov vzdaloval a všichni stáli u majáku a mávali a volali nashledanou....
Opouštěla jsem Krásný ostrov se slzami v očích.
Když jsem poprvé spatřila Krásný ostrov, když se poprvé má noha dotkla půdy, kráčela jsem ve snu. Všechno mi připadalo tak neskutečné, tak neuvěřitelné. Pořádně jsem si neuvědomovala, co vše ostrov nabízí.
Až kolébavé houpání Acadie probudilo mé oči a mou mysl, až vychzející slunce nad útesy Krásného ostrova probudilo mé srdce. Již jsem necítila smutek. Nebyl to přeci konec. Byl to začátek něčeho nového. V tu chvíli jsem se už necítila slabě, ruce se mi přestaly třást a slzy nahradil spokojený úsměv na rtech...
A tak jsem seděla na zádi Acadie a pozorovala vzdalující se ostrov. Písčité pláže rozprostírající se podél skalnatých útesů, bílé domečky Palais, mohutné hradby monumentální citadely...Ještě dlouho jsem obdivovala ostrov, než nadobro zmizel mezi mořem a nebem.
A teď sedím doma, v Česku, a vzpomínám na úžasné obyvatele Belle-ile. Na to, jak ještě Palais spalo, když jsem se naloďovala; na to, jak se se mnou přišli rozloučit lidé, kterým na mě záleží; jak jsme plakali, objímali se a líbali na tvář a ujišťovali se, že se brzy shledáme; na to, jak mě málem nepustili na palubu, protože jsem se nedokázala rozloučit. Vzpomínám na to, jak se ostrov vzdaloval a všichni stáli u majáku a mávali a volali nashledanou....